Advokáti hráli v historii právnických sjezdů prim, říká Jan Kabát – Advokacie

Reklama

Ve dnech 14. a 15. května tohoto roku se uskuteční obnovený Druhý sjezd českých právníků. Proběhne v době, kdy si bude justiční veřejnost připomínat 100. výročí od konání původního II. sjezdu československých právníků, který se konal v roce 1925 v Brně. Advokátní deník již svým čtenářům a čtenářkám nabídl sérii článků Jana Kabáta, asistenta Katedry dějin státu a práva Právnické fakulty MU, o historickém vývoji právnických sjezdů organizovaných Právnickou jednotou (ZDE a ZDE).

U příležitosti otevření výstavy Právnické sjezdy v proměnách času, kterou připravil Jan Kabát ve spolupráci s JČP a ČAK a která je veřejnosti zdarma přístupná v sídle Komory na Národní třídě 16, vyplynulo v širší diskusi s autorem výstavy, že různých konkurenčních právnických sjezdů bylo v první polovině minulého století pořádáno ale podstatně více a advokacie hrála v té době důležitou roli.

Pane doktore, pojďme úvodem připomenout, které právnické sjezdy a v kterých letech byly pořádány Právnickou jednotou?

Právnická jednota, tedy předchůdkyně dnešní Jednoty českých právníků, vznikla již v roce 1864 jako profesní a vědecký spolek sdružující české právníky. S myšlenkou pořádat právnické sjezdy přišli členové spolku v roce 1901 u příležitosti odhalení pomníku Viktorina Kornela za Všehrd v Chrudimi, přičemž vůbec I. vědecký všeprávnický sjezd českých právníků, jak byla celá událost pojmenována, byl jednotou uspořádán v roce 1904 v Praze. Cílem sjezdu bylo tehdy poukázat na vysokou úroveň a význam české právní vědy v rámci rakousko-uherské monarchie. Rád bych také připomněl, že událost byla úzce spojena s osobností Antonína Randy – zakladatele moderní české právní vědy a tehdejšího starosty Právnické jednoty, který celou akci zaštítil.

Ačkoli bylo už na prvním sjezdu rozhodnuto, že by měl být další sjezd uspořádán tentokrát na Moravě za organizace mladší „sestry“ Právnické jednoty – Právnické jednoty moravské, jeho uskutečnění se odkládalo řadu let. Teprve v roce 1925 se v Brně podařilo uspořádat II. sjezd československých právníků, a to již v podmínkách nově vzniklého Československa. Na tento sjezd následně navázal III. sjezd československých právníků, který se konal v roce 1930 v Bratislavě. Pořadatelem byla tehdy nejmladší z jednot – Právnická jednota na Slovensku, která vznikla teprve v roce 1920. Ústředním tématem meziválečných sjezdů byly především otázky související s unifikací práva, tedy se snahou sjednotit roztříštěný právní řád československého státu.

Úplně posledním právnickým sjezdem, který se na našem území podařilo uspořádat, byl IV. sjezd československých právníků: „Za socialistické právo!“ v roce 1949. Jeho pořadatelem byla znovu ustavená Jednota československých právníků, avšak už v podmínkách komunistického režimu. Sjezd měl manifestační charakter a byl organizován podle politického zadání KSČ jako shromáždění, na němž se právnická obec veřejně přihlásila k nově nastupujícím pořádkům a principům socialistického práva.

Vedle těchto čtyř, dovolím si tvrdit nejvýznamnějších setkání, ale zaznamenáváme podstatně větší počet různých sjezdů, na kterých měli hlavní slovo právníci. Můžete aspoň některé jmenovat?

Přesně tak. Vedle čtyř sjezdů pořádaných právnickými jednotami se na našem území, zejména v meziválečném období, konala celá řada dalších právnických setkání. Z těch celostátních lze zmínit například I. odborový sjezd československých právníků, který proběhl v roce 1936 v Praze a byl věnován důležitým stavovským otázkám, nebo o rok později v Bratislavě uskutečněný I. unifikační sjezd československých právníků k řešení sjednocení československého právního řádu. Za pozornost stojí také I. sjezd právníků slovanských států, který se jako mezinárodní odborné setkání konal v roce 1933 opět v Bratislavě. Jedním z hlavních témat byla problematika kolizních norem v právních řádech zúčastněných států – vedle Československa to bylo Polsko, Bulharsko a Jugoslávie.

Kromě těchto celostátních a mezinárodních sjezdů pořádaly své samostatné právnické sjezdy i různé právnické skupiny. Některé z nich byly organizovány na základě národnostního principu – například sjezdy slovenských právníků v letech 1918 až 1922 nebo německých právníků v období 1923 až 1937. Jiné se odvíjely od profesní příslušnosti účastníků, jako tomu bylo u stavovských sjezdů advokátů, notářů či dokonce železničních právníků.

Pojďme se, vzhledem k tomu, že spolu připravujeme rozhovor pro Advokátní deník, zaměřit na ty advokátní sjezdy. Advokáti pořádali jakási konkurenční setkání. Co myslíte, že je k tomu vedlo?

To je velmi zajímavé a máte pravdu, že sjezdy advokátů lze do určité míry chápat jako události, které stály vedle celostátních právnických sjezdů jako jakási alternativa. Už v roce 1904, tedy v době konání I. sjezdu českých právníků, probíhal v Praze ve stejném termínu, od 21. do 23. května, také I. sjezd českých advokátů za předsednictví tehdejšího prezidenta Advokátní komory v království Českém Františka Dvorského. Přirozeně mě při studiu těchto událostí zaujalo, proč vlastně advokáti cítili potřebu uspořádat souběžně vlastní sjezd vedle tzv. všeprávnického sjezdu, tedy sjezdu, který měl už podle názvu ve společné diskusi sdružovat právníky napříč právnickými profesemi, včetně advokátů.

Podařilo se mi však zjistit, že s myšlenkou uspořádat sjezd advokátů souběžně s plánovaným všeprávnickým sjezdem přišel už na podzim roku 1903 advokát a politik Eduard Koerner. Ve Spolku českých advokátů v království Českém tehdy navrhl, aby advokáti využili příležitosti a uspořádali jménem spolku vlastní stavovské shromáždění. Návrh odůvodnil tím, že program chystaného všeprávnického sjezdu má převážně teoretický charakter a nedává prostor k projednání aktuálních stavovských témat, kterým bylo například pokoutnictví. Sjezd advokátů měl proto tematicky všeprávnický sjezd doplnit. Koerner zároveň kladl důraz na to, aby byl program advokátního sjezdu koordinován s programem všeprávnického sjezdu. Podle dobových pramenů tato koordinace skutečně existovala a podařilo se mi i zjistit, že mnozí účastníci mezi oběma pražskými sjezdy přirozeně pendlovali. Zatímco všeprávnický sjezd probíhal v prostorách Karolina, advokátní sjezd se konal na Staroměstské radnici, kde se mimochodem odehrálo i závěrečné plénum všeprávnického sjezdu. Lze shrnout, že obě akce tak až na témata byly časově, místně, ale i personálně provázané. Sjezd advokátů byl nicméně do jisté míry zastíněn právě všeprávnickým sjezdem, jak je vidět i v dobovém tisku.

Kolik takových advokátních sjezdů v té době a kdy konkrétně advokáti uspořádali?

V meziválečné době se u nás konaly ještě čtyři sjezdy advokátů. Stejná situace, ke které došlo už v roce 1904, se opakovala i v roce 1925, kdy se při II. sjezdu československých právníků konal současně v Brně také II. sjezd československých advokátů.

Sjezd se dokonce konal na stejném místě a účastnilo se jej asi 200 advokátů, zatímco sjezd právníků čítal asi na 1200 účastníků. Následující, v pořadí III. sjezd československých advokátů, se uskutečnil v září 1928 v Praze, a poslední – IV. sjezd československých advokátů – proběhl v roce 1936 jako součást již zmiňovaného I. odborového sjezdu československých právníků, a to v rámci jeho III. advokátské sekce.

Pro úplnost je vhodné zmínit i slovenský „I. sjazd advokátov zo Slovenska a Podkarpatskej Rusi“, který se konal v roce 1935 v Bratislavě.

Měly tyto advokátní sjezdy vliv na tehdejší legislativu, právo a společnost?

Pokud jde o vliv těchto sjezdů na legislativu, byl bych spíše zdrženlivý. To bohužel platí i pro velké celostátní právnické sjezdy, které na rozdíl od advokátních sjezdů měly mnohem vyšší ambice ovlivňovat právní řád. Na rozdíl od velkých právnických sjezdů pořádaných právnickými jednotami, které se často zabývaly obecnějšími otázkami z jednotlivých právních odvětví, byly advokátní sjezdy zaměřeny především na aktuální stavovské otázky týkající se samotného výkonu advokacie. Jednalo se například o opakovaně diskutované téma potírání neoprávněného výkonu advokacie, tzv. pokoutnictví nebo chcete-li vinklářství, otázku profesní odpovědnosti advokátů, ale také o návrhy na sjednocení a modernizaci advokátního řádu. Významná byla i obrana nezávislosti advokacie jako základního předpokladu pro ochranu práv a svobod klientů. Tyto sjezdy tak hrály důležitou roli spíše v upevňování profesní identity advokátů. Musíme si také uvědomit, že sjezdy kdysi představovaly jedinečnou příležitost pro vzájemná setkání a diskusi s kolegy v oboru.

Účastnili se advokáti též I. unifikačního sjezdu československých právníků v roce 1937 v Bratislavě, přestože tentokrát paralelně neuspořádali vlastní samostatný sjezd jako v předchozích letech?

Ano, advokáti se I. unifikačního sjezdu československých právníků v září roku 1937 v Bratislavě účastnili, a to v čele s prezidentem Stálé delegace advokátních komor Antonínem Kloudou (na snímku pravděpodobně v dolní řadě první zleva).

Tentokrát však neuspořádali žádný paralelní samostatný advokátní sjezd, jak tomu bylo v některých předchozích letech.

Místo toho se aktivně zapojili do práce jednotlivých odborných sekcí sjezdu.

Co myslíte, že bylo motivem toho, že se tohoto sjezdu advokáti zúčastnili? Asi se můžeme jen dohadovat, ale mohla to být právě tehdy deklarovaná manifestace za sjednocení zákonů?

Nepochybně. Ačkoli mezi účastníky sjezdu převažovali zejména soudci a státní úředníci, i advokáti měli k otázkám unifikace právního řádu co říci. Ve své každodenní praxi se s důsledky právní roztříštěnosti potýkali možná nejvíce ze všech právnických profesí. Jejich zájem o sjednocení právního prostředí navíc zesílil poté, co na jaře 1937 narazila při jednání vlády připravená osnova jednotného advokátního řádu na odpor ze strany Ministerstva vnitra.

V této souvislosti bych rád připomněl, že po vzniku Československa v roce 1918 platil na území českých zemí nadále původní rakouský právní řád, zatímco na Slovensku a Podkarpatské Rusi zůstal v platnosti právní řád uherský. Tento dualismus se pochopitelně odrážel i v právní úpravě pro výkon advokacie, ale komplikoval i samotnou advokátní praxi. Navíc odborníků na uherské právo bylo v Československu mezi advokáty žalostně málo. Za účelem řešení tohoto nežádoucího stavu bylo dokonce zřízeno zvláštní Ministerstvo pro sjednocení zákonů a správy, označované jako ministerstvo unifikací, které mělo sehrát klíčovou roli v legislativní přípravě nových, jednotných právních předpisů.

Právě I. unifikační sjezd československých právníků, konaný roku 1937 v Bratislavě, byl uspořádán v důsledku rostoucího tlaku odborné veřejnosti, včetně advokátů, na řešení neutěšeného stavu právního dualismu. Jak se však ukázalo, ani tento sjezd významně nepřispěl k urychlení unifikace, a snaha o sjednocení právního řádu tak v meziválečném Československu zůstala nenaplněným ideálem. Totéž platilo i pro dlouho připravovaný a advokáty velmi očekávaný jednotný advokátní řád, který byl nakonec přijat až komunisty v rámci tzv. právnické dvouletky v duchu destrukce svobodného výkonu advokacie.

Z nově objevených materiálů víme, že sjednocení civilního práva a zejména zasazení rodinného práva do osnov nového občanského zákoníku velmi prosazoval tehdejší již výše zmíněný prezident Advokátní komory Antonín Klouda, který na tomto sjezdu byl nejen členem úzkého čestného předsednictva, ale vedl i odbornou sekci civilního práva. Je možné, že i on osobně nebo někdo z jeho kolegů se zasadili o uspořádání jednotného sjezdu, kde se potkali zástupci vícero právních profesí?

Pokud jde o otázku, kdo stál za samotnou iniciativou uspořádat unifikační sjezd napříč profesemi, přímé doklady o osobním podílu tehdejšího prezidenta Advokátní komory se mi dohledat nepodařilo. Významnou roli v přípravách tohoto unifikačního sjezdu, konaného v Bratislavě, však bezpochyby sehrál tamní advokát českého původu Cyril Bařinka, který se aktivně zapojoval do organizace téměř všech celostátních právnických sjezdů. A byl to právě Bařinka, který v Bratislavě v roce 1935 uspořádal sjezd slovenských advokátů.

Obecně platí, že právnických sjezdů se tradičně účastnily nejvýznamnější osobnosti ze všech právnických profesí. Přirozeně tak na sjezdu nesměl chybět ani Antonín Klouda jako prezident Stálé delegace advokátních komor. Ze sjezdové publikace vyplývá, že Klouda se sjezdu účastnil velmi aktivně, a to nejen jako člen čestného předsednictva, ale především jako předseda sekce pro civilní právo, jak jste sama zmínila. Opakovaně k otázce unifikace právního řádu apeloval na její urychlení. Ve své řeči kritizoval nečinnost příslušných orgánů, zejména Ministerstva pro sjednocení zákonů a správy, a zdůrazňoval, že časová rovina je při unifikačních pracích stejně důležitá jako obsahová. Klouda doslova uvedl, cituji: „Oponuji názoru, že při unifikačních pracích není tak důležitý časový moment, jako spíše věcný. Opakovaně zdůrazňuji nutnost urychlení unifikace a kritizuji nepřipravenost ministerstva pro unifikaci, která je z velké části příčinou dosud trvajícího právního dualismu. Jednotná legislativa je prvořadým zájmem státu. Tato potřeba má míti přednost před jinými zájmy a idejemi, které sice nelze v návrhu zákona zcela opomenouti, ale nelze kvůli nim sjednocení dále oddalovati. Není přípustné, aby v demokratickém státě po devatenácti letech od jeho vzniku nadále platila různá práva v různých částech republiky, když jiné státy zvládly unifikaci mnohem rozmanitějších právních systémů již dávno před námi.“ Tato slova dokládají, že Klouda vnímal sjednocení práva jako zásadní právní i politický úkol a že advokáti usilovali o to, aby na sjezdu byli v této otázce výrazně slyšet, protože se jich týkala více než kterékoliv jiné právnické profese.

Jak to bylo po ukončení války a zejména pak po likvidaci svobodné a nezávislé advokacie po únoru 1948?

Na tomto místě bych odkázal na monografii emeritního ústavního soudce Stanislava Balíka Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, která velmi dobře mapuje destrukci svobodného výkonu advokacie po únoru 1948. Když už zmiňuji dr. Balíka, rád bych také připomněl, že to byl právě Stanislav Balík, který ve svém vystoupení na prvním obnoveném Sjezdu českých právníků znovu otevřel téma historie našich právnických sjezdů.

Nicméně pokud jde o Vaši otázku v kontextu právnických sjezdů, pak právě poslední sjezd, tedy IV. sjezd československých právníků „Za socialistické právo!“ z roku 1949 je ukázkovým příkladem politického zneužití tohoto právnického fóra. Jeho smyslem nebyla odborná diskuse, ale veřejná manifestační přísaha loajality k nastupujícímu komunistickému režimu. Právníci, včetně advokátů, se měli bezvýhradně přihlásit k novému systému a odvrhnout demokratické hodnoty. Jak stojí přímo v textu společně přijaté rezoluce, ve které se přítomní mimo jiné zavázali „spolu se socialistickou přestavbou hospodářství přeměňovat právní nadstavbu na základě marxismu-leninismu“ a „bojovat proti všem zbytkům měšťáckého právního myšlení“. Čtvrtý sjezd tak nepokrytě signalizoval naprostou diskontinuitu právnické tradice a stavovských svobod a otevřeně deklaroval, že i výkon advokacie bude nově podřízen ideologickým požadavkům režimu, jak se taky následně stalo.