V sobotu 8. března si celý svět připomene Mezinárodní den žen – de facto již po sto sedmnácté, započítáme-li první oslavy ze začátku minulého století. Letos o to významnější, že uplyne 30 let od podpisu Pekingské deklarace a akční platformy, jednoho z nejkomplexnějších a nejprogresivnějších dokumentů OSN v oblasti prosazování rovnosti žen a mužů, a 50 let od uznání MDŽ Organizací spojených národů.
Zatímco pro některé je tento den symbolem boje žen za rovné příležitosti v zaměstnání, vzdělání, rodině, a také v politice a ve veřejném životě, pro řadu lidí – především těch z postkomunistických zemí – je jen přežitkem minulé éry. Nabízí se tedy otázka: Slavit, či neslavit Mezinárodní den žen? Připomínat ho, nebo tiše přejít? Možná by bylo namístě si připomenout, „o čem“ MDŽ vlastně je.
Pokud bychom dali historii ženské emancipace na časovou osu, byla by o pěkných pár desítek let delší, než ta s významnými daty, předcházejícími oslavám Mezinárodního dne žen. Počátek té druhé osy by zřejmě označoval rok 1907 a první sjezd socialistek ve Stuttgartu, na němž ženy veřejně žádaly stejná práva jako muži. Dalším datem, které stojí za zapamatování, je 28. únor 1909. Tehdy Americká socialistická strana uspořádala údajně první oslavu Dne žen. Rok 1910 už byl – navzdory absenci sociálních sítí – rokem mezinárodních oslav, kromě Ameriky se slavilo i v mnoha evropských státech, mimo jiné v Rakousku-Uhersku, Dánsku, Německu, Rakousku a Švýcarsku, a akcí se zúčastnilo přes milion lidí.
V roce 1912 vyšlo více než 15 000 žen do ulic New Yorku v protestní stávce známé jako The Bread and Roses Strike. Dělnice požadovaly zákaz práce dětí, zlepšení pracovních podmínek, zkrácení pracovní doby a rovné hlasovací právo. Právě po tomto protestu Socialistická strana v USA rozhodla, že poslední únorovou neděli bude slaven „Národní den žen“. Nepokoje se nevyhnuly asi starému kontinentu, a tak v reakci na bouřlivou demonstraci ruských švadlen poslední únorovou neděli roku 1917 byl MDŽ uznán jako oficiální státní svátek v Sovětském svazu (právě po této demonstraci se ustálilo datum 8. března, poslední neděle v únoru odpovídala dle juliánského kalendáře 8. březnu gregoriánského kalendáře).
Abychom ale nezmiňovali jen úsilí „od vedle“ – přibližně ve stejné době se i česká politička a feministka Františka Plamínková zasazovala o demokratické principy, rovnost žen a mužů, neúnavně usilovala o prosazování lidských práv a napomohla prosadit volební právo i pro ženy.
Po Sovětském svazu vyhlásily po roce 1920 MDŽ jako oficiální svátek i další státy, v nichž působily komunistické a socialistické strany a hnutí. Napříč planetou tak byl poté na desítky let tento den adorací žen-matek a údernic. V našich podmínkách spojenou s kyticemi rudých karafiátů a firemními oslavami. (A tím ještě na dlouhé roky po sametové revoluci degradovanou v očích veřejnosti na něco opovrženíhodného.)
Situace se změnila v 60. a 70. letech minulého století, kdy se zvedla nová vlna zájmu o MDŽ, tentokrát ve spojení s tzv. druhou vlnou feminismu. Milníkem ve vnímání 8. března jako významného dne solidarity žen za rovnoprávnost, spravedlnost, mír a rozvoj pak bylo v roce 1975 uznání MDŽ Organizací spojených národů. Stejný rok byl dokonce označen za Mezinárodní rok žen. V roce 1977 OSN vyzvalo členské státy, aby – v souladu s historickými a národními tradicemi – označily „každý den v roce“ jako „den pro práva žen a mezinárodní mír“.
Klíčovým okamžikem z pohledu ženských práv byl rok 1995 a přijetí Pekingské deklarace a akční platformy, k níž se společně s řadou nevládních ženských organizací a s 189 vládami z celého světa připojila i Česká republika. Deklarace dodnes představuje jeden z nejkomplexnějších a nejprogresivnějších dokumentů OSN v oblasti prosazování rovnosti žen a mužů, zaměřený na odstranění diskriminace a překážek účasti žen ve všech oblastech veřejného i soukromého života.
Takřka devět desítek let po prvních protestech za práva žen vyhlásilo OSN první z řady tematických Dnů žen. Motto roku 1996 bylo: „Oslava minulosti, plánování budoucnosti“. Od té doby má MDŽ své heslo každoročně. A vůbec nejsou budovatelská. S ohledem na situaci ve světě a palčivost problémů se mnohá z nich ve variantách opakují. Jen pro příklad: Ženy a lidská práva (1998), Svět bez násilí na ženách (1999), Ženy a mír: Ženy řídící konflikty (2001), Rovnost pohlaví a rozvojové cíle milénia (2003), Konec beztrestnosti násilí na ženách a dívkách (2007), Investice do žen a dívek (2008), Rovná práva, rovné příležitosti: Pokrok pro všechny (2010), Slib je slib: Pravý čas skoncovat s násilím na ženách (2013), Podpora žen, podpora lidskosti: Představte si to! (2015) … až po Ženy v měnícím se pracovním světě: Planeta 50:50 do roku 2030 (2017) či „Jsem generace rovnosti: Uvědomuji si ženská práva“ (2020).
Tématem letošních oslav Mezinárodního dne žen je For ALL Women and Girls: Rights. Equality. Empowerment. Jak uvádí OSN „téma vyzývá k akci, která může ´odemknout´ rovná práva, moc a příležitosti pro všechny, a k feministické budoucnosti, kde nikdo nezůstane pozadu. Ústředním bodem je posílení postavení příští generace – mládeže, zejména mladých žen a dospívajících dívek – jako urychlovače trvalé změny“.
Jak náš malý exkurz do historie ukázal, změna postavení žen ve společnosti, vnímání jejich hodnoty a rovnocennost, tedy témata, s nimiž je od počátku Mezinárodní den žen těsně spjat, rozhodně nejsou snadno dosažitelným cílem. Ani takřka 120 let od první velké demonstrace za ženská práva, lepší pracovní podmínky a rovnoprávnost, 50 let od oficiálního uznání Mezinárodního dne žen Organizací spojených národů a 30 let od přijetí Pekingské deklarace si tedy nemůžeme říct řečí dnešní generace „well done“, dokonce ani „done“. Prostě proto, že – jak je patrné – nejen v mnoha ne příliš vyspělých státech světa, ale dokonce ani u nás v Česku nejsou práva v oblasti rovnosti žen a mužů stále naplněna.
Ostatně, pokud by byla, nebylo by třeba legislativních změn hned několika předpisů a nebylo by potřeba neustále aktualizovat Strategii rovnosti žen a mužů (ta poslední je do roku 2030). Předkládací zpráva tohoto dokumentu vůbec není veselé čtení. Podle ní „přestože rovnost žen a mužů patří k základním hodnotám Česka, vyjádřené mimo jiné v Listině základních práv a svobod, přetrvává v české společnosti řada genderových nerovností. Různá mezinárodní a evropská srovnání ukazují, že se v rámci EU řadí Česko z hlediska úrovně rovnosti žen a mužů k podprůměrným zemím. K hlavním problémům patří nerovnosti na trhu práce (včetně vysokého rozdílu v průměrných příjmech žen a mužů), ekonomické nerovnosti (vyšší míra ohrožení chudobou žen), velmi nízké zastoupení žen v rozhodovacích pozicích, horizontální genderová segregace ve školství či stereotypní rozdělení rolí v péči o domácnost a rodinu. Specifickým problém souvisejícím s nerovností žen a mužů je pak výskyt sexuálního a domácího násilí…“
Abychom se ale vrátili k úvodu tohoto textu a otázkám, které v něm byly položeny. MDŽ připomínat, nebo tiše přejít?
S ohledem na to, že:
- v roce 2023 došlo k více než 170 ozbrojeným konfliktům; v okruhu 50 kilometrů od nich žilo 612 milionů žen a
dívek, což je více než dvojnásobek počtu v 90. letech; - téměř 10 procent žen a dívek na světě zůstává uvězněno v extrémní chudobě s jen malými možnostmi, jak se z nich dostat;
- přestože dochází k pokroku v účasti žen v politice, jejich podíl je stále pouze 27 %, tempo změn činí rovnost pohlaví vzdáleným snem;
- přibližně 736 milionů žen bylo v určitém okamžiku svého života vystaveno fyzickému nebo sexuálnímu násilí ze strany intimního partnera nebo sexuálnímu násilí ze strany jiného partnera. Tyto počty navíc mají tendenci během krizí růst a díky digitálním technologiím se objevují nové formy;
- ženy a dívky navíc stále čelí mnohem většímu riziku diskriminace na základě pohlaví, čelí i jiným formám vyloučení, jako je vyloučení na základě zdravotního postižení, rasy, věku, příjmu nebo sexuální orientace,
dívek, což je více než dvojnásobek počtu v 90. letech;pak rozhodně připomínat!
Zdá se totiž, že před sebou máme ještě dlouhou cestu. Snad nebude trvat dalších 100 let…
Á propos: Kytičku a poděkování si dívky a ženy také zaslouží. Už jen za tu bezbřehou trpělivost, s níž (nejen) vyhlížejí „světlo na konci tunelu“.
Redakce AD
Ilustrační foto: canva.com, unwomen.org, Wikimedia/Karl Maria Stadler (scan knihy)
8. březnem to nekončí…
Ve dnech 10.–21. března 2025 se OSN sejde s členskými státy a nevládními organizacemi ze všech regionů světa, aby diskutovala o současných výzvách a úspěších v oblasti rovnosti žen a mužů. Jednání můžete sledovat online prostřednictvím webové televize OSN.
