Milan Listík: Předávat zkušenosti dětem je nejen povinnost, ale i radost – Advokacie

Rozhovor

 „Téma trestní odpovědnosti spustilo lavinu otázek, názorů a diskusí,“ říká advokát Milan Listík, který se zapojil do projektu Advokáti do škol. Byl příjemně překvapen aktivním zájmem žáků. Jak sám říká, jeho počáteční pesimismus a skepticismus z generace „youtuberů a influencerů“, závislých na sociálních sítích, vystřídalo překvapení, jak aktivní dnešní mladí lidé mohou být. Což se mu potvrdilo napříč všemi třídami, kde přednášel. Žáci Základní školy Mikoláše Alše ho vyvedli z omylu. Důležité podle něj je snažit se uvádět co nejvíce příkladů a vtáhnout děti do hry. V projektu bude dál pokračovat a vyzývá i další kolegy, aby se zapojili, školy mají o besedy s advokáty velký zájem.

Během roku 2024 jste v rámci projektu ČAK Advokáti do škol přednášel a diskutoval s více než stovkou žáků 8. a 9. tříd základních škol. Jaké téma je nejvíce zaujalo, co jim bylo nejbližší a na co reagovali? Zapojovali se aktivně do diskuse?

Téma bylo v rámci čtyř dvouhodinových setkání stejné – „trestní odpovědnost“. I vedení školy si přálo, aby po prvním setkání byla i ta následující se stejným tématem. Je to široké a těžké téma, o němž sice mladí tuší, ale nebyli si zcela jisti, co to vlastně znamená, za jaké jednání jim hrozí jaké následky, na co si dát pozor, čemu se vyvarovat atd. Musím říct, že mnoho z toho, co jsem jim řekl, bylo pro ně překvapením. Pominu-li „suchou teorii“, která je ale nezbytná pro získání alespoň základní orientace a kterou jsem se snažil maximálně zestručnit, pak je asi nejvíce zajímaly otázky subjektivní stránky (úmysl vs. nedbalost a např. rozdíly mezi vraždou a usmrcením, ublížením na zdraví a těžkým ublížení na zdraví – asi nejsložitější koncept byl „těžké ublížení na zdraví z nedbalosti“, který žáci ne a ne pochopit, a to ani po uvedení konkrétního příkladu), příčetnosti (doslova hitem byl trestný čin „opilství“) a následně i téma okolností vylučujících protiprávnost (především nutná obrana a krajní nouze). Můj počáteční pesimismus a skepticismus z generace „youtuberů a influencerů“, závislých na „sockách“, vystřídalo překvapení, jak aktivní dnešní mladí mohou být. A to se potvrdilo skutečně napříč všemi třídami.

Za rok přednášení a setkávání se se žáky máte svou zkušenost, čím mladé nejlépe zaujmout. Co byste poradil dalším advokátům, kteří by se také do projektu Advokáti do škol chtěli zapojit?

S nadsázkou mohu říct, že jako muž s výškou 187 cm, s delším plnovousem a holou hlavou, je má výchozí pozice u žáků lepší, nežli např. u některé kolegyně – subtilní blondýnky. Ale teď vážně: domnívám se, že pro žáky je jakákoliv „novota“ zajímavá, o to více, jedná-li se o nového „učitele“ – přednášejícího. Navíc: profese advokáta je i dnes stále opředena určitou aurou úspěchu, bohatství, zvláštních schopností, ale též „leváren“, neupřímnosti a odtažitosti. Proto jsem měl úspěch s přístupem, který nebyl ani profesorský, ani zcela přátelský, ale řekl bych lidský. Přistupoval jsem k nim ne jako k sobě rovným, ani jako k dětem, ale jako k budoucím dospělým. Byl jsem otevřený, nevyhýbal jsem se žádným tématům (ani těm se sexuálním podtextem). Snažil jsem se je podporovat, aby se nebáli vyjádřit svůj názor, odpovědět na nějaký dotaz, byť by byla odpověď nepřesná. Určitě doporučuji zvolit jednodušší slovník, vyvarovat se „učebnicovým“ definicím, občas zajít i pro „hovorovější“ výraz. No a především: snažit se uvádět co nejvíce příkladů (i kdybyste si je měli vymýšlet a někdy dohnat až ad absurdum). Mohu říct, že z některých skutečných kauz, které jsem dával za příklad, byli žáci doslova „na větvi“. A my víme, jak umí být život „bohatý“. Když to tedy shrnu: být důstojně svůj, nepovyšovat se na ně, při povídání se střídavě dívat na co největší počet z nich a navazovat oční kontakt… a zejména: dávat reálné příklady, příklady a zase příklady.

Je tedy ideální vždy suchou teorii provázat nějakou hrou, zapojením do problematiky, vztáhnout téma na konkrétní záležitosti, s nimiž se žáci a studenti často setkávají?

Zcela jednoznačně: ve věku 13 až15 let to ani jinak nejde. Navíc, jak všichni víme, teorie (zejména) trestního práva není zcela banální a často jí nechápou sami dospělí, natož pak osmáci. Na příkladech se hezky demonstrují jak obecné zákonitosti (teorie), tak i pestrost života, který může občas nabízet až absurdní situace.

V poslední době se ve společnosti řeší narůstající agresivita dětí a mladistvých, není to chyba především nás dospělých, že s nimi málo mluvíme o tom, co je trápí? Pomohla by podle vás větší prevence, osvěta a více podobných projektů, kde se děti a mladí lidé mohou otevřít a zároveň zjistit, že v tom nejsou sami? Že se o ně někdo opravdu zajímá?

Netroufnu si posuzovat toto téma odborně (nejsem pedopsycholog), nicméně svůj názor mám. Jako otec tří dospívajících dětí vím, že to nemají lehké ani jedna z obou stran. Jako rodiče se snažíme s manželkou s dětmi komunikovat, umožnit jim se svěřovat se svými radostmi i starostmi a podporovat v nich jak samostatnost, empatii, tak altruismus (velmi pestrá směsice, že?). Vím však od kamarádů, že ani zdaleka to tak nefunguje ve všech rodinách, a to je ještě až polovina z nich neúplných. Pokud k tomu přidáte ubikvitní tlak ze sociálních médií, která jsou zcela běžnou každodenní součástí jejich životů, na to být dokonalý, skvělý, krásný, chytrý, bohatý, úspěšný a bůh ví co ještě dalšího, tak to dnešní děti opravdu nemají jednoduché. Ač mám k dnešní generaci mnoho výhrad, tak s tímto tlakem jsme se my „starší“ vypořádávat nemuseli, alespoň ne v takové míře. No a s tím přicházejí i frustrace, nespokojenost, žárlivost, šikana a jejich projevy, včetně násilného jednání.

Myslím si, že projekt Advokáti do škol (stejně tak jako jakékoliv podobné projekty, kde se s dětmi baví třeba profesionálové ze svých oborů) je možností pro mnohé z dětí nakouknout i do světa, kam by se jinak nepodívali, ať již proto, že o tom světě ani nevědí (nebo o něm nepřemýšlí), nebo proto, že je k tomu doma nikdo nevede. Asi bych si nedovolil hodnotit, zda tento projekt má pomoci tomu, aby se o děti dospělí více zajímali. Zajisté však děti obohatí, i kdyby jen o novou zkušenost s něčím, co jim ještě nikdo nevysvětlil (např. s argumentem: „Na to je ještě čas, na to seš ještě mladej“) nebo co je opravdu zajímá, ale neměly jak se k takovým informacím dostat nebo měly jen strach se zeptat.

V čem je podle vás dnešní nejmladší generace jiná, specifická, v čem je stejná nebo podobná, jako ty předešlé generace, které ještě nebyly tolik poznamenané sociálními sítěmi?

Jak jsem již naznačil, myslím si, že čelí kontinuálnímu tlaku okolí a tlaku na „dokonalost“, „bezchybovost“, „okamžitý úspěch“. Z toho pramení i jejich určitá roztěkanost, nesoustředěnost, „nezájemismus“, neschopnost věnovat více času něčemu, co mě třeba nezaujme na první pohled/poslech/čtení. Vidím to i na svých dětech, pro které, byť ještě sociální sítě nemají (avšak nejsme s manželkou naivní – víme, že již o nich vědí a skrze kamarády se třeba též zapojují), je skoro až nepřekonatelné začít číst knížku, jejíž děj se „rozjede“ třeba až po 30ti nebo 50ti stránkách.

Překvapili vás žáci něčím pozitivně nad vaše původní očekávání?

Tušil jsem, že téma (a hlavně příklady, které jsem měl připravené), je prostě musejí zaujmout… Nečekal jsem však, že nebudou chtít ani přestávku na svačinu, kterou raději chtěli věnovat povídání si, a ještě po skončení celé přednášky se mě ptali na (někdy i hodně konkrétní :)) dotazy.

Jaká byla zpětná vazba od žáků a učitelů škol, kde jste přednášel?

Když vám skupinky puberťaček řeknou, že jste byl „fak hustej“ a že jste „sigma chlap“ (jsem ani nevěděl, co to je), kluci vám svěřují i docela osobní příběhy a následně i po několika týdnech si ještě ve škole o proběhnuvším povídání vyprávějí, tak si asi ani nic jiného nelze přát. Pro mě bylo hlavní, že se jim to líbilo a že si z toho alespoň něco odnesou do života. A třeba se povede v nich probudit vášeň pro právo, kterému se třeba budou v budoucnu věnovat.

Budete v této činnosti dále pokračovat? Doporučil byste ji dalším kolegům a proč?

Bez jakéhokoliv zaváhání: jednoznačně ano. Ono to totiž nepřináší pozitiva jen pro samotné žáky (a vlastně i učitele, kteří se při poslechu ze zadních škamen možná též něčemu „přiučili“), ale i pro mě samotného. Proto si též třeba chodím povídat i se žáčky 1. a 2. tříd na témata jako první peníze, rodina, vztahy – což je zase z jiného soudku, ale ve finále se stejnými přínosy. To je ale zase na zcela jiné povídání.

Byl bych opravdu rád, kdyby se do tohoto projektu zapojilo co nejvíce mých kolegů, protože je o to ve školách velký zájem. Zároveň bych rád, aby ČAK zvýšila povědomí o existenci tohoto projektu tak, aby se o něm dozvědělo co možná nejvíce škol. Jsem přesvědčený, že taková setkání mají smysl.

Děkujeme za rozhovor a za zapojení do projektu!

Ivana Sýkorová
Foto: archiv Milana Listíka a ZŠ Mikoláše Alše