Ústavní soud zveřejnil 26. března nález sp. zn. Pl. ÚS 17/24: Krajský soud nedostál závazku pečlivě odůvodnit uložení podmíněného trestu za sexuální trestnou činnost tak, aby prostřednictvím excesivně mírných trestů nebyla podrývána ochrana společnosti v podobě odstrašujícího účinku na případné pachatele a preventivní funkce trestního systému. Porušil tím právo stěžovatelky, které vyplývá z procesní složky práva nebýt mučena ani podrobena krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Ústavní soud proto stěžovatelce zčásti vyhověl a výrokem deklaroval porušení jejích práv. Zamítl však její návrh na zrušení rozsudku krajského soudu, a to s ohledem na vícero aspektů, jako je koncepce trestněprocesních vztahů v českém právu, vícestranné působení lidských práv v oblasti trestání, procesní charakter zmíněného práva a s ohledem na svou ústavní roli v systému dělby moci.
Okresní soud ve Vyškově uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie a zvlášť závažným zločinem znásilnění. Obviněný (otčím poškozené stěžovatelky narozené v roce 2003) se trestných činů dopustil stručně řečeno tím, že si mezi lety 2019 a 2021 pořídil videozáznam zachycující tehdy nezletilou dívku při intimním styku s ním. Záznam přechovával ve svém mobilním telefonu a v galerii na Facebooku. Od počátku roku 2020 do roku 2021 nutil tehdy nezletilou stěžovatelku až pětkrát týdně k pohlavnímu styku pod pohrůžkou zveřejnění jejich intimních fotografií či videozáznamu. Ve svém jednání pokračoval až do června 2022. Obviněný před soudem prohlásil vinu. Okresní soud obviněného odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu propadnutí věci. Současně mu uložil povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud však k odvolání obviněného částečně zrušil rozsudek okresního soudu a nově rozhodl tak, že obviněnému výkon tříletého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle krajského soudu u obviněného existovala reálná naděje, že účelu trestu bude dosaženo bez přímého výkonu ve věznici. Obviněný se ke svému jednání plně doznal a projevil lítost. Nejedná se o násilníka, devianta či sexuálního predátora. Obviněný pracuje, podle svých možností splácí své exekuční závazky a živí rodinu, která je na něm plně ekonomicky závislá. V rozhodnutí soud uvedl, že prvotní impuls k sexuálnímu kontaktu vzešel od tehdy nezletilé stěžovatelky. Bez toho by podle soudu ke spáchání trestné činnosti nejspíše vůbec nedošlo. Psychická újma stěžovatelky pak podle krajského soudu měla jen mírnější charakter.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud. Poukazovala na vadný postup krajského soudu v odvolacím řízení, jehož předmětem byl pouze přezkum výroku o trestu, a na výstup tohoto řízení, jímž bylo podmíněné odložení trestu odnětí svobody. Ústavní stížnost byla přidělena nejprve tříčlennému senátu Ústavního soudu. Ten poté rozhodl o postoupení kauzy k projednání a rozhodnutí plénu složeném ze všech soudců Ústavního soudu. Mezitím rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona tak, že jí vyhověl a konstatoval řadu vad rozsudku krajského soudu. V tomto řízení však není možné rozhodnutí o trestu zrušit, lze pouze vyslovit nezákonnost postupu.
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti zčásti vyhovělo. Krajský soud porušil právo stěžovatelky, které vyplývá z procesní složky práva nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Soud nedostál závazku pečlivě odůvodnit uložení podmíněného trestu za sexuální trestnou činnost tak, aby prostřednictvím nepřiměřeně mírných trestů nebyla podrývána ochrana společnosti v podobě odstrašujícího účinku na případné pachatele a preventivní funkce trestního systému. Ústavní soud však zamítl návrh stěžovatelky na zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, a to s ohledem na vícero aspektů, jako je procesní charakter zmíněného práva nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, s ohledem na koncepci trestněprocesních vztahů v českém právu, na vícestranné působení lidských práv v oblasti trestání a trestního řízení a s ohledem na svou ústavní roli v systému dělby moci.
Podle článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nikdo nesmí být podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení (tedy špatnému zacházení). Ačkoliv podle ESLP Úmluva nevyžaduje, aby pachatel sexuálního útoku v každém případě vykonal trest odnětí svobody, rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody vždy musí být založeno na pečlivém posouzení všech okolností případu a soudy musí předložit dostatečné a přesvědčivé důvody ospravedlňující uložení (pouze) podmíněného trestu. Jedná se o procesní právo dovozené z procesní složky zákazu špatného zacházení. Ani podle nejnovější judikatury ESLP však nelze z Úmluvy dovodit povinnost, aby trestní řízení skončilo uložením konkrétního trestu.
Ústavní soud tyto požadavky ESLP dále zpřesnil. Při posuzování, zda obecné soudy při rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody za jednání spadající do rámce špatného zacházení musí zvážit zejména následující aspekty. Je třeba posoudit, zda trestní soud vzal v úvahu všechny okolnosti relevantní pro stanovení trestu, zda se nedopustil nesrovnalostí a nelogičností v odůvodnění výroku o trestu, zda neignoroval některé zjištěné okolnosti nebo je neopomenul promítnout do úvah o druhu a výměře trestu, zda dostatečně odůvodnil celkový výsledek zvažování okolností podstatných pro stanovení druhu a výměry trestu (včetně polehčujících a přitěžujících okolností), zda nedošlo k opomenutí podstatného důkazu anebo k iracionálním skutkovým závěrům či závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, popř. zda úvahy obecného soudu nejsou zcela nepřezkoumatelné či založené na procesně nepoužitelných důkazech.
Ústavní soud se proto zabýval tím, zda krajský soud svůj závěr o uloženém trestu založil na pečlivém zkoumání všech podstatných okolností případu tak, aby nebyl podkopán odstrašující účinek soudního systému a zájem na prevenci špatného zacházení. Dospěl k závěru, že krajský soud těmto požadavkům nedostál. Ve shodě s Nejvyšším soudem uzavřel, že postup krajského soudu i jeho rozsudek byl zatížen řadou vad. Bez dostačujících podkladů krajský soud bagatelizoval některé následky trestné činnosti pro stěžovatelku, zatímco vyvyšoval okolnosti svědčící ve prospěch obviněného.
Úvaha krajského soudu, podle níž stěžovatelka sama iniciovala sexuální kontakt s obviněným, byla nepodložená. Taková úvaha posiluje společenské stereotypy, zlehčuje genderově podmíněné násilí a vystavuje stěžovatelku opakovanému zraňování (viktimizaci) prostřednictvím přenášení viny na oběť a bagatelizace její újmy. Ústavní soud se také ztotožnil s Nejvyšším soudem, že trest uložený odsouzenému byl nepřijatelně mírný. Postup krajského soudu byl spíše popřením odstrašujícího účinku a prevence špatného zacházení než jejich naplněním. Krajský soud tak napadeným rozsudkem porušil stěžovatelčino právo nebýt vystavena špatnému zacházení, a to v jeho procesní složce.
Ústavní soud tedy stěžovatelce vyhověl a autoritativně vyslovil porušení jejích základních práv výrokem nálezu. Následně musel Ústavní soud zvážit, jaké procesní důsledky vyvodí z porušení stěžovatelčiných práv. Evropský soud pro lidská práva jako soud mezinárodní nepředepisuje konkrétní kroky pro vnitrostátní soudy. Ústavní soud proto musel dovodit procesní důsledky z obecných principů českého ústavního pořádku. Stěžovatelčin návrh na zrušení rozsudku krajského soudu nakonec zamítl. Vedly ho k tomu následující důvody: „pouhý“ procesní charakter pozitivních závazků plynoucích z práva nebýt vystaven špatnému zacházení, koncepce trestněprocesních vztahů v českém trestním a ústavním právu (poškození v trestním řízení v žádné instanci trestní justice nemají právo domáhat se zrušení výroku o trestu), vícestranné a vícerozměrné působení lidských práv v oblasti trestání a trestního řízení a princip dělby moci.
Také podle ESLP musí výklad a realizace povinností státu v oblasti ochrany před špatným zacházením respektovat záruky limitující rozsah možné činnosti státu v trestním řízení. V rovině ústavních principů musel Ústavní soud vzít v úvahu (negativní) závazky státu spojené s právy obviněného a ústavními principy, které tvoří základ těchto práv: právní jistota, konkrétněji princip nezměnitelnosti trestních rozhodnutí, která již nabyla právní moci. V obecnější rovině jde o aspekt principů právního státu spočívající ve vytvoření právní jistoty pro jednotlivce prostřednictvím nezměnitelnosti (fixace konečnosti) soudního rozhodnutí v čase, a to zvlášť v trestním právu. Proto Ústavní soud deklaroval porušení stěžovatelčina procesního práva z práva nebýt vystaven špatnému zacházení, avšak zamítl její návrh na zrušení rozsudku krajského soudu.
Ústavní soud vzal vážně perspektivu oběti, učinil ji centrální pro posouzení ústavní stížnosti, pojmenoval porušení stěžovatelčiných práv a poukázal na porušení závazků státu. I proto autoritativně vyslovil porušení práv stěžovatelky. Nález také stanovuje konkrétní principy, jimiž se obecné soudy budou povinny řídit při projednávání podobných případů v budoucnu. Skutečnost, že Ústavní soud autoritativně deklaroval porušení práv stěžovatelky, může být základem pro její další odškodnění za případnou škodu či újmu způsobenou státem.
Plnění závazků státu na poli vyšetřování sexuálních trestných činů považuje Ústavní soud za klíčové pro důvěru společnosti v trestní systém. Proto vyložil konkrétní povinnosti, které orgány činné v trestním řízení musí respektovat. Obecně má však odpovědnost za reflektování nejnovější judikatury ESLP v oblasti sexuálních trestných činů stát jako celek, nikoliv pouze moc soudní nebo jen Ústavní soud. Je potřeba celosystémová promyšlená reakce, která vytvoří odpovídající procesní prostor a nástroje pro realizaci práv poškozených. K tomu slouží lépe než Ústavní soud moc výkonná a především zákonodárná. Zvažování odpovídající reakce státu a řešení řady komplexních trestně-politických otázek je tak v budoucnu především na zákonodárci.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/24 je dostupný ZDE. Odlišné stanovisko proti výroku a odůvodnění, které uplatnili soudce a soudkyně Baxa, Dolanská Bányaiová, Křesťanová, Ronovská a Zemanová, je připojeno za nález.
Shrnutí nálezu ve formě otázek a odpovědí je dostupné ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: Redakce AD
