Stěžovatelka nahlásila znásilnění dnes již bývalým partnerem. Někdejší pár spolu do té doby provozoval lehké konsenzuální BDSM praktiky. S touto skutečností následně orgány činné v trestním řízení (OČTŘ) zacházely způsobem, který rozhodnutí Ústavního soudu kritizuje. Ústavní soud dospěl ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 3248/24 k závěru, že OČTŘ neprovedly účinné vyšetření stěžovatelkou nahlášeného znásilnění, jejich závěry jsou navíc v extrémním rozporu s obsahem spisu.
Podle stěžovatelky se na ní podezřelý bývalý přítel dopustil zvlášť závažného zločinu znásilnění, a to tak, že jí měl navrhnout intimní kontakt, což stěžovatelka několikrát odmítla, přesto si poté na stěžovatelce násilně vynutil sexuální styk a různé sexuální praktiky. Po podání trestního oznámení začalo policejní prověřování, které skončilo tím, že krajské ředitelství policie usnesením odložilo, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. Policejní orgán uzavřel, že mezi stěžovatelkou a podezřelým docházelo běžně k BDSM praktikám (partnerský sadomasochismus) a její chování při činu (to, že se bránila a vyjadřovala odpor) těmto praktikám odpovídalo.
Stěžovatelka podala proti usnesení policejního orgánu stížnost. Dozorové státní zastupitelství uvedlo, že spolu stěžovatelka a podezřelý praktikovali BDSM praktiky a stěžovatelka byla v submisivním (podřízeném) postavení. Státní zastupitelství upozornilo na rozpory ve výpovědi stěžovatelky a uvedlo, že se rozchází s výpovědí podezřelého.
Ani dohledové státní zastupitelství stěžovatelce nevyhovělo. Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud.
Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) ústavní stížnosti vyhověl a zrušil vyrozumění krajského státního zastupitelství a usnesení okresního státního zastupitelství, protože jimi byla porušena práva stěžovatelky.
Z ústavního pořádku vyplývá povinnost OČTŘ účinně prošetřit všechny druhy jednání proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, důkladně a dostatečně odůvodnit své závěry (v souladu s obsahem spisu) a zabránit druhotné újmě (sekundární viktimizaci) obětí trestných činů. Povinnost účinného vyšetřování nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, například odsouzení potenciálního pachatele. Zaručuje však to, že OČTŘ budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou lze po nich v daném konkrétním případě rozumně požadovat. V tomto případě stát selhal na stěžovatelčino právo na účinné vyšetřování a svou povinnost postihovat činy porušující základní práva (mimo jiné) u jednání proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.
Stěžovatelka vznesla tzv. hájitelné tvrzení. Z vyžádaného policejního spisu vyplynulo, že její tvrzení není nedůvěryhodné či nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Klíčový závěr, že u podezřelého nemohla být naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu znásilnění, založily OČTŘ hlavně na tom, že někdejší partneři praktikovali BDSM. Ovšem i tyto praktiky jsou založené na konsenzu všech zúčastněných. Vyjádření nesouhlasu (ať už výslovně nebo předem domluveným slovem, tzv. safe word, či jiným signálem) je důvodem pro ukončení probíhající sexuální aktivity. Stěžovatelka a podezřelý shodně vypověděli, že jejich BDSM praktiky spočívaly jen v lehčích náznacích násilí. Nikdy nepraktikovali tzv. roleplay, tedy spolu ani nikdy nehráli na fingované znásilnění. Napadená rozhodnutí OČTŘ ale vyznívají navzdory obsahu spisu zcela odlišně.
V rozporu s obsahem spisu dospěly OČTŘ k vlastnímu závěru, že mezi stěžovatelkou a podezřelým běžně docházelo k BDSM sexuálním praktikám spočívajícím v tom, že se stěžovatelka aktivně bránila a kladla podezřelému předstíraný odpor, tedy že mezi nimi běžně docházelo k fingovaným znásilněním. Podezřelý proto podle policejního orgánu nemohl vědět, že překonává vážně míněný odpor, protože se mu při minulých konsenzuálních sexuálních stycích stěžovatelka naoko bránila. Je tedy zřejmé, že takový závěr OČTŘ je v extrémním rozporu s obsahem spisu.
Závěr OČTŘ týkající se hodnocení chování stěžovatelky během tvrzeného činu a po něm je rovněž neústavní. Z odborné literatury vyplývá, že ženy vnímají znásilnění jako extrémně stresující ohrožení života a ze strachu volí spíše nekonfrontační (málo energický) odpor. V případech vztahových znásilnění je bezprostředně po činu typická zdánlivě smírná reakce oběti. Jde o normální a přirozenou reakci na prožitý stres. OČTŘ v odůvodnění svých rozhodnutí tyto psychologické poznatky opomněly. Místo toho postavily svou argumentaci na paušálním tvrzení, že se stěžovatelka během jednání a po něm chovala nelogicky. Stěžovatelka přitom předestřela důvody, proč se chovala způsobem, jakým se chovala. Uvedla, že měla velký strach z podezřelého, nemohla ve stresu najít mobilní telefon, byla nahá, venku mrzlo, chata byla uprostřed polí, nejbližší obec byla vzdálena dvacet až třicet minut chůze, stěžovatelka tam navíc nikoho neznala. Vyhodnocení nelogičnosti jejího chování je tak i v tomto případě v extrémním rozporu s obsahem spisu.
V dalším (navazujícím) řízení okresní státní zastupitelství odstraní ústavněprávní nedostatky vytknuté Ústavním soudem a posoudí otázku zákonnosti postupu policejních orgánů. Ačkoliv Ústavní soud nepředjímá, jak OČTŘ rozhodnou a zda nakonec bude zahájeno trestní stíhání, prověření nahlášeného znásilnění musí proběhnout v souladu s ústavními požadavky.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3248/24 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: FREEPIK.com
